Falstaff (Campanadas a medianoche, 1965) - 70 %
Orson Welles byl jednoduše natolik dobrým filmařem a hercem, že mohl natočit prostě cokoli a v nějakém aspektu to bude skvělý film. Shakespeare nebyl nutně jeho doména, ale na poli jeho her předvedl skvělý přístup a to i v tomto případě, kdy zvolil netradiční polohu. Herecky je snímek naprosto výborný a Orson přesně věděl, na co má.
Hračky (Toys, 1992) - 60 %
Je to hodně zvláštní film, který už od začátku nesedne každému, ale mě se jeho naivita, dětinskost a přehnaná barevnost a hravost prostě líbily. Jsou to prvky, které dohromady dávají docela funkční společenskou kritiku, tedy hlavně tu vojenskou. Není to dokonalé, není to extra vtipné, ale ty postavy jsou krásně bizarní.
Aku no kyôten (2012) - 80 %
Takashi Miike zase ukazuje, jak je schopný režisér a jak moc se dokáže přizpůsobit. Ne, že by tohle nebyl drsný film, to střílení na konci je až moc realistické, ale tohle je hlavně film o tom, jak se šílenec může skrývat kdekoli. Takže milé děti, hlavně ve škole moc nepodvádějte, protože jinak budete mít pořádné problémy.
Hercule Poirot: Sloni mají paměť (Agatha Christie's Poirot: Elephants Can Remember, 2013) - 90 %
Tady je krásně vidět, jak je možné se soustředit na dva různé případy a nakonec zjistit, že Poirot i Oliver řeší nakonec jeden a ten samý případ, který je akorát hodně zamotaný, i když ono je řešení vlastně celkem jednoduché a divákovi se podaří jej docela brzy odhalit. Tedy relativně brzy v rámci série. Nijak to ale neubírá na kvalitě.
Hercule Poirot: Velká čtyřka (Agatha Christie's Poirot: The Big Four, 2013) - 90 %
Ne, už jen proto, že se zde skutečně objevuje Velká čtyřka, tady Poirot, Hastings, Japp a Lemon, si tenhle díl zaslouží co možná nejvyšší hodnocení. Tohle setkání prostě stojí za to, navíc když máte seriál nakoukaný a víte, že tohle je skutečně poslední setkání této čtveřice. Příběh mě maličko ve svém finále zklamal, ale Poirot tady rozehrál skutečně velkou hru, stejně jako jeho protivník.
Žádné komentáře:
Okomentovat