Rozhodně se nepovažuji - a ani se považovat nemohu - za znalce Michaela Hanekeho, ale myslím, že s klidem můžu říct, že je to jeden z mých nejoblíbenějších režisérů. A to jsem viděl teprve tři jeho filmy. První byl snímek "Funny Games", z kterého jsem byl, přiznám se, celkem rozčarovaný. To, co si v závěru dovolil, to bylo něco navíc, co tam prostě nepatřilo. Proč? Podobné scenáristické zásahy jsou většinou na škodu, pokud nejste Charlie Kaufman. Druhý film už mě doslova nadchnul. Byla to samozřejmě oscarová "Láska". Film, který ve vás zanechá neskutečně hluboké pocity.
"Pianistka" je tak třetí setkání s Hanekem a jeho velmi osobitou tvorbou. Ani tentokrát se nezapře. Vybral si téma, které je jednoznačně zajímavé, kontroverzní, nevěnuje se mu každý. V určitém smyslu se něčím podobným zabýval David Cronenberg ve snímku "Crash". Sex není jen to, co většinou provozujeme doma a co tak krásně vypadá v amerických filmech. Je to i fetiš, je to touha po bolesti, jsou to různé úchylky. Takové jsou filmy jako "Crash" nebo "Pianistka". Sex není v jejich případě synonymum pro vášeň a chtíč, je to synonymum pro sebedestrukci.
Erika je profesorka na konzervatoři, kde vyučuje hru na klavír. Je to umělkyně, pianistka, podle všeho velmi dobrá. Zapisují se k ní pouze ti nejlepší žáci. Velmi vytrvalý je pak Walter Klemmer, který se nenechá odbýt a musí se k ní zapsat. Podaří se mu to, Je to jeho cíl, protože svou učitelku očividně dávno miluje. Ale ona je zvláštní ženou, ženou s úchylkami a divnými choutkami. Po asi 24 minutách se poprvé odhaluje, že s ní není po intimní stránce něco v pořádku. Jde do sex shopu, kde sleduje porno v kabince, kde před ní byli různí muži. Nemasturbuje, místo toho si vezme z koše kapesník, kam předchozí zákazník utřel svoje semeno. Ke kapesníku čichá. Dokonalý šok, kterým Haneke naprosto narušil film, který byl do té doby pouze o hudbě a o despotické, trochu šílené matce, kterou skvěle ztvárnila Annie Girardot, která již bohužel není mezi námi. Zemřela 28. února 2011. Skoro jako kdybych chtěl připomenout výročí její smrti.
Haneke si nechává v rukávu další silné scény, ví přesně, co si může dovolit, čím může šokovat. Nic z toho ale není prvoplánové. Nevidíme příliš naturalistických scén. Hlavní hrdinku v podstatě nevidíme nahou, stejně tak ani jejího milence, pokud ho tak mohu nazvat. Dělají spolu různé praktiky, ale nejde o to je při tom sledovat do detailu, jde o to vidět, jak se mění jejich postavení, kdo je ovládaným a kdo ovládá. Nejde o lásku, nejde ani o chtíč, jde o uvědomění si toho, že vlastně ani nevíme, co opravdu chceme, protože když to dostaneme, najednou to není ono. Ty představy, co se nám honily hlavou, jsou trochu odlišné, jsou jiné. Sebedestrukce není v tom, co chceme provádět, je v tom, že vlastně nevíme, po čem toužíme.
Neskutečně silný film, který mě opravdu dostal. Nebudete ho milovat, ale budete si ho pamatovat. To vám garantuji.
Kdy je na film vhodné kouknout: Někdo raději nikdy, ostatní, když snesou skutečně hodně."Pianistka" je tak třetí setkání s Hanekem a jeho velmi osobitou tvorbou. Ani tentokrát se nezapře. Vybral si téma, které je jednoznačně zajímavé, kontroverzní, nevěnuje se mu každý. V určitém smyslu se něčím podobným zabýval David Cronenberg ve snímku "Crash". Sex není jen to, co většinou provozujeme doma a co tak krásně vypadá v amerických filmech. Je to i fetiš, je to touha po bolesti, jsou to různé úchylky. Takové jsou filmy jako "Crash" nebo "Pianistka". Sex není v jejich případě synonymum pro vášeň a chtíč, je to synonymum pro sebedestrukci.
Erika je profesorka na konzervatoři, kde vyučuje hru na klavír. Je to umělkyně, pianistka, podle všeho velmi dobrá. Zapisují se k ní pouze ti nejlepší žáci. Velmi vytrvalý je pak Walter Klemmer, který se nenechá odbýt a musí se k ní zapsat. Podaří se mu to, Je to jeho cíl, protože svou učitelku očividně dávno miluje. Ale ona je zvláštní ženou, ženou s úchylkami a divnými choutkami. Po asi 24 minutách se poprvé odhaluje, že s ní není po intimní stránce něco v pořádku. Jde do sex shopu, kde sleduje porno v kabince, kde před ní byli různí muži. Nemasturbuje, místo toho si vezme z koše kapesník, kam předchozí zákazník utřel svoje semeno. Ke kapesníku čichá. Dokonalý šok, kterým Haneke naprosto narušil film, který byl do té doby pouze o hudbě a o despotické, trochu šílené matce, kterou skvěle ztvárnila Annie Girardot, která již bohužel není mezi námi. Zemřela 28. února 2011. Skoro jako kdybych chtěl připomenout výročí její smrti.
Haneke si nechává v rukávu další silné scény, ví přesně, co si může dovolit, čím může šokovat. Nic z toho ale není prvoplánové. Nevidíme příliš naturalistických scén. Hlavní hrdinku v podstatě nevidíme nahou, stejně tak ani jejího milence, pokud ho tak mohu nazvat. Dělají spolu různé praktiky, ale nejde o to je při tom sledovat do detailu, jde o to vidět, jak se mění jejich postavení, kdo je ovládaným a kdo ovládá. Nejde o lásku, nejde ani o chtíč, jde o uvědomění si toho, že vlastně ani nevíme, co opravdu chceme, protože když to dostaneme, najednou to není ono. Ty představy, co se nám honily hlavou, jsou trochu odlišné, jsou jiné. Sebedestrukce není v tom, co chceme provádět, je v tom, že vlastně nevíme, po čem toužíme.
Neskutečně silný film, který mě opravdu dostal. Nebudete ho milovat, ale budete si ho pamatovat. To vám garantuji.
Hodnocení: 85 % za neskutečný film o obsesích v Hanekeho stejně neskutečné režii
Žádné komentáře:
Okomentovat