Michael Haneke je velmi specifický tvůrce. Trochu kontroverzní ("Pianistka" nebo "Funny Games"), ale zároveň člověk, který dokáže natočit jedinečné filmy, které jsou zážitkem. Patří k nim i první dva jmenované, ale i jeho další filmy, mimo jiné i "Láska". Za tento svůj film a za film předchozí - "Bílá stuha" - byl dokonce nominován za Oscara. Za "Bílou stuhu" tedy nikoli přímo on, ale za "Lásku" už mu neunikla nominace za režii. Za 8 dní už budeme vědět, zda ji proměnil. Vzhledem k ostatním oceněním to však vypadá, že bohužel v tomto případě nevyhraje, i když "Láska" by mohla vyhrát alespoň jako cizojazyčný film. Třeba však Akademie zase jednou překvapí.
Michael Haneke se vyznačuje několika zásadními prvky, které v jeho filmech většinou najdete. Jeho scény jsou dlouhé a počet střihů ve filmu je tak nižší, než jak je divák zvyklý. Není to sice Béla Tarr, ale jsou zde dlouhé, i minutové a delší záběry, mnohdy naprosto statické, kdy se kamera nehýbe a i pohyb před kamerou je minimalizovaný. Krásným důkazem je scéna v úvodu, kde sledujeme publikum v divadle. To přichází na něco, co se bude odehrávat na jevišti. Nevíme, co to bude, nevíme, na co vlastně kamera čeká. Pak to přijde a jede se dál. Vlastně se nic nestalo. Film pokračuje a sem tam nás čekají podobně dlouhé záběry, kdy budete očekávat, co nakonec přijde. Haneke nenudí, jeho styl natáčení je pro běžného diváka poměrně zvláštní, ale pořád je dle mého názoru snesitelnější než jiní. Jeho filmy hlavně nejsou prázdné, ale mají výpověď.
Osud Anne a Georges je silný. Michael Haneke ho navíc snímá svým tradičním stylem, který může některé diváky nudit, ale který ve vás vytváří očekávání a zároveň vás nutí k zamyšlení. Proč ta postava dělá to, co dělá? Nečekejte jednoduché vysvětlení, nejspíš budete muset film zhlédnout minimálně dvakrát, ale když vám to všechno dojde, když všechno zapadne na své místo, je to opravdu silné. Mimochodem, jaký je váš názor na euthanasii? Nechali byste ženu, která viditelně přežívá, nejspíš si sama přeje, aby byl konec, naživu? Anebo byste toužili po něčem, čím můžete milované osobě pomoct? Co je to vlastně láska? Co je to soucit? Milujeme proto, abychom žili, nebo milujeme proto, abychom byli schopni udělat i těžká rozhodnutí. Nechci tvrdit, že to není snímek pro staré lidi, ale myslím si, že je spíše pro dospělejší. Mladé asi bude nudit, ale možná, když se k němu za deset let vrátí, jejich pohled na věc se změní.
Uznání si zaslouží nejen režisér, ale i jeho dva hlavní herečtí představitelé. Jean-Louis Trintignant (narozen 1930) a Emmanuelle Riva (narozena 1927). Ve svém věku dokazují, že jsou skutečně velkými herci. Dlouhé záběry, v kterých Georges pronáší své monology, jsou skutečně neuvěřitelné, Haneke dokazuje, že ne každý herec je takové úkolu schopný. Vybral si však naprosto skvěle a to, co tihle dva veteráni zvládli, to musí člověk jednoduše obdivovat. Není to příběh pro všechny, není ho snadné uchopit, ale když přijmete styl i to, že tohle je život, tohle jsou lidské vztahy, bude finální dojem velmi silný.
Kdy je na film vhodné kouknout: Když toužíte po filmu, který vás zanechá ve stavu těžkého přemýšlení.Michael Haneke se vyznačuje několika zásadními prvky, které v jeho filmech většinou najdete. Jeho scény jsou dlouhé a počet střihů ve filmu je tak nižší, než jak je divák zvyklý. Není to sice Béla Tarr, ale jsou zde dlouhé, i minutové a delší záběry, mnohdy naprosto statické, kdy se kamera nehýbe a i pohyb před kamerou je minimalizovaný. Krásným důkazem je scéna v úvodu, kde sledujeme publikum v divadle. To přichází na něco, co se bude odehrávat na jevišti. Nevíme, co to bude, nevíme, na co vlastně kamera čeká. Pak to přijde a jede se dál. Vlastně se nic nestalo. Film pokračuje a sem tam nás čekají podobně dlouhé záběry, kdy budete očekávat, co nakonec přijde. Haneke nenudí, jeho styl natáčení je pro běžného diváka poměrně zvláštní, ale pořád je dle mého názoru snesitelnější než jiní. Jeho filmy hlavně nejsou prázdné, ale mají výpověď.
Osud Anne a Georges je silný. Michael Haneke ho navíc snímá svým tradičním stylem, který může některé diváky nudit, ale který ve vás vytváří očekávání a zároveň vás nutí k zamyšlení. Proč ta postava dělá to, co dělá? Nečekejte jednoduché vysvětlení, nejspíš budete muset film zhlédnout minimálně dvakrát, ale když vám to všechno dojde, když všechno zapadne na své místo, je to opravdu silné. Mimochodem, jaký je váš názor na euthanasii? Nechali byste ženu, která viditelně přežívá, nejspíš si sama přeje, aby byl konec, naživu? Anebo byste toužili po něčem, čím můžete milované osobě pomoct? Co je to vlastně láska? Co je to soucit? Milujeme proto, abychom žili, nebo milujeme proto, abychom byli schopni udělat i těžká rozhodnutí. Nechci tvrdit, že to není snímek pro staré lidi, ale myslím si, že je spíše pro dospělejší. Mladé asi bude nudit, ale možná, když se k němu za deset let vrátí, jejich pohled na věc se změní.
Uznání si zaslouží nejen režisér, ale i jeho dva hlavní herečtí představitelé. Jean-Louis Trintignant (narozen 1930) a Emmanuelle Riva (narozena 1927). Ve svém věku dokazují, že jsou skutečně velkými herci. Dlouhé záběry, v kterých Georges pronáší své monology, jsou skutečně neuvěřitelné, Haneke dokazuje, že ne každý herec je takové úkolu schopný. Vybral si však naprosto skvěle a to, co tihle dva veteráni zvládli, to musí člověk jednoduše obdivovat. Není to příběh pro všechny, není ho snadné uchopit, ale když přijmete styl i to, že tohle je život, tohle jsou lidské vztahy, bude finální dojem velmi silný.
Hodnocení: 80 % za film o přežívání, který na vás udělá dojem
Žádné komentáře:
Okomentovat