8 filmů z roku 2022

Autorem článku je Daniel Palička

Rok 2022 je definitivně za námi, a tak je pravý čas se detailně podívat na snímky, které loni obohatily svět kinematografie. Sestavil jsem osmičku filmů, které mě minulý rok zaujaly a které podle mého názoru názoru stojí za pozornost

Menu

Snímek, který dokazuje, že v jednoduchosti je síla. Menu je minimalistické, skvěle odvyprávěné a solidně zrežírované dílo s parádním hereckým ansámblem, jemuž kralují půvabná Anya Taylor-Joy a ďábelský Ralph Fiennes. Scénář má šmrnc, nechybí v něm nezapomenutelné scény, které vám jen tak nezmizí z hlavy, ani hlubší myšlenka, díky níž má snímek přesah. Jde o šťavnatou pochoutku pro pravé filmové gurmány. Tak si nechte chutnat! 

Mořská příšera

Výpravné animované dobrodružství, které mě během sledování zcela pohltilo. Hlavní hrdinové vám přirostou k srdci (obzvlášť bych upozornil na famózní výkon Karla Urbana coby Jacoba Hollanda) a mořské nestvůry vás výraznými pestrobarevnými designy přímo ohromí. Rovněž chci pochválit “záporáka” kapitána Crowa, jehož motivace je uvěřitelná a jehož postupný vývoj dává dokonalý smysl. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby mu někteří diváci při sledování fandili. Pokud hledáte povedený netflixovský animák, měli byste Mořskou příšeru vyzkoušet. Kvalitních pirátských dobrodružství totiž není nikdy dost.  

Avatar: The Way of Water

Odvážné velkofilmy s jedinečnou tvůrčí vizí a obřími ambicemi ještě neumřely. Avatar: The Way of Water je toho pravým důkazem. James Cameron (Terminátor, Titanic, Alita: Bojový anděl) se po třinácti letech vrátil do malebné říše planety Pandora a odvyprávěl vizuálně podmanivé dobrodružství, jemuž nechybí působivé akční sekvence, propracovaná mytologie, senzační přírodní lokality, jejichž potenciál byl využit na maximum, a uvěřitelné postavy, včetně svalnatého charismatického záporáka. Cameron má na kontě další filmařský klenot a já se nemohu dočkat, s čím přijde příště.     

Kocour v botách: Poslední přání 

Prvního Kocoura v botách považuji za nadprůměrný snímek, který sice nedosahuje kvalit nejlepších animáků od studia Dreamworks, přesto jej mohu označit za příjemný počin. Nicméně pokračování s podtitulem “Poslední přání” svého předchůdce překonalo na plné čáře. Změna animace výsledku jen prospěla - nápaditá, vizuálně exaltovaná stylizace, inspirovaná vizuálem spidermanovských Paralelních světů (2018), napomáhá k lepší plynulosti děje a dynamičnosti akčních pasáží. Protagonisté mají propracované charaktery a jejich vývoj si rozhodně užijete. Nechybí ani charismatičtí záporáci v čele s děsivým vlčím zabijákem. Poslední přání se zkrátka povedlo na jedničku. Jde o energické, našlapané a vizuálně podmanivé dílo, které zaujme jak dospělé, tak děti. Lepší dárek na závěr loňského roku jsem si nemohl přát! 

Batman

Matt Reeves (Monstrum, Válka o planetu opic) přišel s jedinečnou inovativní vizí Temného rytíře, která dle mého názoru jen tak nezapadne. Zcela nové pojetí batmanovské mytologie totiž působí svěže a je do puntíku promyšlené. Precizní práce s kamerou umocňuje tísnivou atmosféru zločinem zpustošeného Gothamu. Detektivní zápletka má neustále čím překvapovat a neotřelé zpracování známých batmanovských klaďasů a záporáků (Catwoman, komisař Gordon, Penguin a další) má své kouzlo. Casting je špičkový, přičemž záporák Riddler v podání talentovaného Paula Dana jsem si užíval od začátku až do konce. Robert Pattinson coby neohrožený netopýří hrdina si mě získal a netrpělivě vyhlížím chystané pokračování, které - pevně doufám - na úspěch prvního dílu naváže se ctí. Propojené reevesovské univerzum totiž má veliký potenciál. Snad nebude promarněn. 

Bullet Train

Asi jedno z nejmilejších překvapení loňského roku. Senzační biják obsahující všechno, co by správní akční spektákl měl obsahovat - sympatické postavy, včetně sympaťáka Brada Pitta v hlavní roli, funkční humor, strhující zápletku, šokující zvraty, výborné dialogy a úžasné kontaktní souboje. Zakomponování vlaku do příběhu je pak pravou třešničkou na dortu. Těší mě, že kvalitní akčňáky, jež hravě kombinují akci s dějovou složkou, ještě vznikají, protože současná hollywoodská produkce je potřebuje jako sůl. 

Predátor: Kořist

Revitalizace kultovní filmové série, kterou si Predátor opravdu zasloužil. Dan Trachtenberg po zkušenosti s Ulicí Cloverfield 10 opět zabředl do hororových vod. Tentokrát si vzal na starost vesmírného zabijáka a výsledek nezklamal. Z hlediska režie jde o výtečně zvládnuté řemeslo, na němž bych mohl především vypíchnout pěkné využití přírodních lokalit v rámci zápletky. Kořist je strhující jízda, která vzdává hold prvnímu Predátorovi. Nezapomíná však přicházet s vlastními zajímavými nápady a co je ze všeho nejdůležitější, nebojí se mít vlastní identitu. Snímek působí unikátně a po nepříliš zdařilé Evoluci jde o svěží vítr, jenž mohu vřele doporučit všem Predátořím fanouškům. 

Pinocchio Guillerma del Tora 

Guillermo del Toro je mistr svého řemesla. Talentovaný tvůrce, jenž má na kontě snímky jako Hellboy, Faunův labyrint nebo Tvář vody, měl dlouho v merku vysněný projekt - moderní animované pojetí slavného příběhu o panáčkovi Pinocchiovi. Svůj dlouho vysněný projekt Toro nakonec dotáhl do zdárného konce a vypustil jej do světa na streamovací platformě Netflix.. Nutno dodat, že výsledek stál za to! Pinocchio Guillerma del Tora je totiž srdcebolný příběh, který s citem pojednává o životě a smrti. Snímek je mnohovrstevnatý a pokud se v něm bude divák nimrat, odhalí zajímavé detaily a myšlenky, jež vám změní celkového vnímání děje. Také musím pochválit situování děje do období druhé světové války, díky čemuž je zápletka napínavější, a sympatické, charakterově propracované postavy si přímo zamilujete. Výsledek mě totálně odrovnal. A budu upřímný, už dlouho se mi nestalo, abych u animovaného filmu tolikrát brečel. 

PF 2023

Rok se s rokem sešel a filmový rok 2022 je definitivně za námi! 

Je nutno podotknout, že šlo o rok skutečně bohatý a dočkali jsme se nejen bombastických akčních spektáklů ze stájí Marvelu a DC, ale také plejády zajímavých projektů z nezávislé filmové produkce, a také počinů vydaných exkluzivně na streamovacích platformách. Bylo z čeho vybírat a myslím si, že každý divák si rozhodně přišel na své.

Jsem zvědavý, jaký bude rok nadcházející. Dočkáme se zásadních milníků kinematografie podobně jako v případě letošního Avatara nebo loňské Duny? To ukáže až čas. Nicméně výhledy jsou opravdu veliké a pevně doufám, že rok 2023 naváže na ten letošní s noblesou.  

Závěrem bych vám chtěl z celého srdce popřát hodně štěstí do nového roku. Ať se vám splní všechny vaše sny a filmy, které nás příští rok čekají na velkém plátně, si náležitě užijete.

Filmu zdar!

Daniel Palička

Love, Death & Robots - 2. série (2021)

Autorem článku je Daniel Palička.

“Love, Death & Robots” je ambiciózní netflixovský projekt, za kterým stojí pánové Tim Miller (režisér snímků Deadpool a Terminátor: Temný osud) a David Fincher (věhlasný režisér, který má na kontě filmy jako Zodiac, Klub rváčů nebo Muži, kteří nenávidí ženy). Animovaná seriálová antologie si po první sérii čítající osmnáct uzavřených epizod vysloužila kladné ohlasy, a tak není divu, že se autoři vytasili již s druhou, tentokrát výrazně kratší sérií.

Původně měla druhá série vyjít až příští rok. Nicméně, aby diváci nemuseli čekat zbytečně dlouho, rozhodli se tvůrci celého projektu počet epizod rozdělit do dvou menších ucelenějších sezón, což na papíře nezní jako špatný nápad. Fanoušci se nemohou nabažit dalších dílů jejich oblíbeného pořadu, a proto jim budou místo jedné obsáhlejší naservírovány rovnou dvě série, které jsou sice o poznání kratší, ale aspoň rychle utečou. S tím nemám už z principu vůbec žádný problém. Jenže pokud se celková kvalita pohybuje ve škále průměru až mírného nadprůměru, je něco špatně...     

Druhá série “Love, Death & Robots” nabízí osm unikátních, zcela uzavřených a samostatně fungujících epizod, které se liší nejen stylem animace, ale také celkovým pojetím. Každou z nich si do detailu rozebereme, přičemž v závěru článku si krátce shrneme můj názor na druhou řadu. 

Automatická hlasová služba (Automated Customer Service) 

Úvodní “Automatická hlasová služba” je… Hm, jak to jen říct slušně? Úplný hnůj. Přitom animace není hrozná. Právě naopak! Líbivá stylizace k příběhu dokonale sedí, a zároveň musím poznamenat, že jednodušší modely postav mi vůbec nevadily. A co víc, pár humorných scén mi zcela překvapivě dokázalo vykouzlit úsměv na tváři. Jenomže díky špatně vykonstruované zápletce, zbytečně natahované stopáži (třináct minut by šlo zkrátit na polovinu), řadě příšerných klišé a několika předvídatelným momentům nemohu pilotní díl druhé série hodnotit moc pozitivně. Jde o nudnou, nezáživnou, ryze podprůměrnou povídku, k níž se nemám důvod vracet.           

Led (Ice) 

Druhá epizoda, příhodně pojmenovaná “Led”, je o něco lepší než první. Vizuální stránka sice opět předčila nemastný, neslaný scénář, ovšem tentokrát aspoň děj za něco stál a neměl - podobně jako předchozí epizoda - zbytečně dlouhou stopáž a špatnou výpravnost. I navzdory výrazným klišé si mě příběh epizody dokázal získat svou mrazivou atmosférou, chladným prostředím, jež díky animaci o to více vyniklo, a svižným tempem. O zázrak sice v žádném případě nejde, ale jako jednohubka s brilantně vykreslenou atmosférou funguje “Led” na jedničku.     

Zakázané ovoce (Pop Squad) 

Konečně! “Zakázané ovoce” je první vysoce nadprůměrný díl druhé řady. Kromě zajímavé zápletky pojednávající o policistovi, jehož údělem je řešit problém s přelidněním, dokáže diváka oslovit nejen svým hutným, seriózním nádechem, ale také díky promyšleným a zároveň výborně načasovaným zvratům, solidnímu tempu a sympatickým postavám, jejichž vývoj je dostatečně uvěřitelný. Jedním slovem skvělé!  

Sníh na poušti (Snow in the Desert)

“Sníh na poušti” kráčí v šlépějích předchozí epizody. Tvůrci opět vsází na mnohem vážnější notu, charismatického dospělého aktéra a hyperrealistickou animaci, ale tentokrát se rozhodli klást větší důraz na akci a prostředí. A víte co? Vychází jim to na jedničku. Nádherné scenérie (koukám hlavně na pusté pouštní oblasti) dokonale pasují do děje. A co se týče postav, k těm jsem si nakonec dokázal utvořit vztah, byť to zpočátku tak úplně nevypadalo. Ve srovnání se “Zakázaným ovocem” jde sice o slabší odvar, který občas zabrousí i do pár nepotřebných klišé, ale jako celek funguje pěkně, celistvě a koherentně. Dle mého názoru jde o velmi solidní díl.    

Vysoká tráva (The Tall Grass)

Pátá epizoda v pořadí, “Vysoká tráva”, dokáže diváka ohromit hlavně svou jedinečnou vcelku roztomilou stylizací, doplněnou o světlejší paletu barev, díky níž celková atmosféra vynikne o poznání lépe. Co si budeme povídat, “Vysoká tráva” svým pojetím dost nápadně připomíná klasickou lovecraftovskou povídku. V hlavní roli sledujeme obyčejného muže, pasažéra vlaku, který úplnou náhodou zabloudí do kukuřičného pole, kde rázem musí čelit neznámu v podobě strašlivých, blíže neznámých oblud. Z hlediska estetiky nemám co vytknout, v tomhle směru funguje epizoda na jedničku. Nicméně, zápletka a její směřování není žádný zázrak. Upřímně, byť mě sledování bavilo a každičký moment jsem si užil, nemám moc důvod se k “Vysoké trávě” vracet, protože mi už nemá co předat. Přece jenom, jde o drobnou přímočarou jednohubku, která však dokáže okouzlit. Nic víc ovšem nečekejte...

Duch Vánoc (All Through the House)

Pro mě asi největší překvapení druhé série. “Duch Vánoc” je kratičká povídka, která podobně jako “Vysoká tráva” úžasně pracuje s napětím a pocitem strachu. Dokonce bych si dovolil tvrdit, že to dělá o třídu lépe. Dva ústřední hrdinové (dvě malé děti, které na Štědrovečerní noc čeká nemilé překvapení) si mě už od začátku dokázali získat k srdci. Pomyslná hrozba, z které jde již od prvních několika záběrů hrůza, je geniálně vymyšlená a finální pointa dokáže překvapit. A o animaci se raději nerozepisuji. Tu bych mohl adorovat ještě hodně dlouho..., Zkrátka a dobře, vánoční díl s dvojicí roztomilých mrňousů mě nadmíru překvapil. Čekal jsem všechno, ale takhle kvalitní kraťas?!    

Azyl (Life Hutch)

Z mého osobního úhlu pohledu jde asi o nejzbytečnější epizodu celé druhé řady. Ano, i “Automatická hlasová služba” byla lepší, byť za moc nestála. Nebýt výkonu Michaela B. Jordana, nikdo by po “Azylu” ani neštěkl. Jde totiž o generické, téměř ničím vyčnívající sci-fi, kde se opět uplatňuje již několikrát použitý model “nebohá oběť v nebezpečí/naháněna nebezpečným stvořením”, který už bohužel nemá v kontextu celé druhé série čím oslovit. Bohužel, píšu to nerad, “Azyl” je za mě asi nejslabší díl.  

Utonulý obr (The Drowned Giant)

Filosoficky laděná epizoda, jež by mnohem lépe fungovala jako knižní povídka nežli jako díl  seriálu, a to hned z několika pádných důvodů. Prvně, myšlenky vyřčené v průběhu epizody by mohly být mnohem lépe uchopeny prostřednictvím psaného textu. Dále, titulní “obr” by nemusel být pojat jen jako mohutná obří postava ležící kdesi u pláže. Mohlo by se mnohem lépe pracovat s tajemnem. Co když nejde o humanoida, ale někoho jiného? Objektivně skvělá, jedinečně zpracovaná epizoda, na můj vkus ovšem špatně uchopená a místy zbytečně rozvleklá (aspoň tedy v rámci celé antologie). Škoda, dost promarněná šance…  

Inu, dostáváme se k finálnímu shrnutí. Jak jste asi již usoudili z názorů na jednotlivé epizody, druhá série výrazně zaostává za první. Může za to hned několik věcí. První z nich je originalita. Zatímco v první řadě byl každý příběh hotový unikát a scénáře se vůbec neopakovaly, vždycky přinesly něco nového, zcela neokoukaného, v druhé se několikrát opakuje již mnou výše uvedený model, tedy “nebohá oběť v nebezpečí/naháněna nebezpečným stvořením”. Až na pár světlých výjimek je obsažen v každé epizodě, což docela zamrzí. Druhým problémem je pojetí celkové zápletky. Opakující se schéma by ani tak moc nevadilo, kdyby aspoň bylo uchopeno obstojně, což ve valné většině případů bohužel není. Zápletka buď je špatně pojata (Azyl, Automatická hlasová služba), anebo jí něco chybí k dokonalosti (Utonulý obr, Vysoká tráva). A dalším velkým kamenem úrazu je bezpochyby malá variace animačních stylů. 

Nicméně, vyzdvihnout musím obecné kvality. Ačkoliv není v jednotlivých epizodách mnoho různých stylů animace, animátoři si dali záležet, aby vizuál dokázal na diváka zapůsobit, co nejvíce to šlo. Na výsledku to je hodně znát, a to obzvlášť u realističtějších animací (Sníh na poušti, Zakázané ovoce). Vyzdvihnout také musím skvělý dabing, sem tam příjemné nápady, které se objeví ve scénáři, některé drsnější scény (epizody “Zakázané ovoce” nebo “Sníh v poušti” budiž pravým příkladem) a - pro někoho zcela překvapivě - i délku. Ano, přestože je první řada mnohem komplexnější, do detailu propracovanější a bohatší, co se nápadů týče, není tak svižně odsýpající jako druhá. K druhé si sednete, pustíte si ji a máte ji v cuku letu hotovou. Ze strany autorů jde o naprosto geniální tah, o kterém jsem se rozepsal již v úvodu. 

Otázka na závěr: Doporučil bych druhou řadu Love, Death & Robots? Pokud se vám líbila první, rozhodně můžete okusit i druhou. Objektivně je sice mnohem horší, ne tak nápaditá a kvalitativně výrazně slabší (u některých dílů se budete náramně bavit, u jiných naopak trpět), ale já osobně jsem si sledování užil. Byl to příjemně strávený čas, kterého rozhodně nelituji, a tak to má být. V žádném případě nejde o bombu roku, to vůbec, ovšem v kontextu netflixovské tvorby a současné seriálové produkce jde o solidní nadprůměr, jenž má čím zaujmout. 

Jsem zvědavý na třetí sérii, která by měla světlo světa spatřit již příští rok. Uvidíme, co nového si na nás autoři připraví tentokrát! 

Vyproštění (2020)

Autorem článku je Daniel Palička.

Jsou to již dva roky, co zde, v pátek 1. června roku 2018, vyšel krátký článek o pozastavení publikování. 

Abych pravdu řekl, k oznámení Martinovy přestávky jsem se dostal až letos během léta. To jsem si tak jednou procházel všechny jeho internetové stránky, jež si za svou dlouhou tvůrčí historii vytvořil, když tu náhle narazím právě na tento Filmový deník. Zaujal mě nejenom svým nápaditým navržením, ale mimoto též publikovanými recenzemi. Co mě na Martinovi stále nepřestává udivovat, je, jak s grácií dokáže na velmi krátkém prostoru říct o daném snímku svůj osobní názor. A u recenzí, jako byly tyto, mi občas upadla čelist, neboť říct všechno prostřednictvím jednoho jediného odstavce se jen tak nevidí. Navíc, ono se to na první pohled nezdá, ale pro někoho to může být solidní výzva. 

Každopádně, po přečtení kratičkého oznámení jsem si řekl: "Hm, když už je to tak dlouho, co zde Martin nic nenapsal, tak bych mohl symbolicky sepsat filmovou recenzi. Přece jenom, už jsou to dlouhé dva roky, tak bych mohl ku příležitosti dvouleté neaktivity něco sesmolit." Jenže pak přišlo dilema. Co bych měl zrecenzovat? Usilovně jsem přemýšlel, až jsem nakonec narazil na osobitý netflixovský film jménem Vyproštění. Vzhledem k tomu, že mám produkci Netflixu, a to nejen seriálovou, opravdu v oblibě, měl jsem okamžitě jasno. Pak už se stačilo jenom domluvit na detailech, zhlédnout film a následně usilovně začít psát. A hle, článek je na světě! Ovšem teď přicházíme k tomu nejdůležitějšímu, na co se pravděpodobně ptá každý z vás. Stojí podle mě Vyproštění za zhlédnutí, anebo byste se mu naopak měli obloukem vyhnout? Čtěte dál a dozvíte se více. 

Vyproštění (v originále Extraction) je válečný snímek, jenž pojednává o nebojácném vojákovi Tyleru Rakovi, který pracuje jako žoldák, jenž dostal nový úkol. Musí se vydat do Bangladéše, konkrétně do města Dháka, kde musí jednak vysvobodit mladého chlapce Oviho a druhak se úspěšně vypořádat se zločineckým spolkem, který se ho snaží zabít. Nebezpečí číhá na každém rohu, takže si hlavní hrdina musí vážně dávat pozor! 

Děj jsem sice shrnul velice stručně, každopádně tento základ vám podle mě stačí k tomu, abyste v rámci možností věděli, do čeho jdete. Navíc jsem vám nechtěl vyzrazovat moc detailů, neboť chci, abyste byli při sledování trochu překvapeni. A na nečekané momenty opravdu dojde, to mi věřte! Za sebe například musím dát palec nahoru za finále filmu, kde dojde na jednu skvělou akční pasáž, která vás rozhodně dokáže překvapit, a některé z vás dokonce solidně vytočit, což teď myslím v dobrém smyslu slova, a konec, jenž je doslova uspokojující. Dokonce bych se odvážil tvrdit, že tohle byly jedny z nejsilnějších částí celého snímku, jež vám i po zhlédnutí utkví v hlavě. To už podle mě něco značí! 

Podobných scén je každopádně ve Vyproštění podstatně více. Tím se dostáváme k jednomu z největších pozitiv filmu, kterým je akce. Přestože se rozhodně nejedná o nejlepší akční scény pod sluncem, musím ocenit jejich dynamiku a skvělý spád. Musím navíc pochválit práci s kamerou, jež dodává soubojům a přestřelkám mezi postavami ještě větší osobitost. Dospělejší atmosféru a občasné prolití krve, které se do snímku perfektně hodí, taktéž musím vypíchnout. Kromě toho však také za zmínku stojí jednotlivé lokality. Dháka je vskutku neobyčejné místo, které je ve filmu využito na jedničku. Všechny uličky a veškeré reálie dávají ve Vyproštění smysl a nejsou tam jen na efekt, aby se zkrátka neřeklo. Naopak pěkně doplňují jednotlivé bitvy mezi hlavním hrdinou a jeho protivníky, kteří se mu postaví do cesty, s čímž vůbec nemám problém.

Vyzdvihnout musím též postavy, které se na první pohled zdají černobílé a ne moc nápadité. Tyler je zpočátku jen další akční hrdina, jehož cíl je od začátku jasný. Musí splnit předem zadanou misi, dostat se úspěšně do bodu A, z něj následně do bodu B a během toho úspěšně přežít. Nejde o nic objevného. Naštěstí máte hned několik důvodů mu fandit, za což může hned několik faktorů. Jednak se s jeho postavou pracuje velmi neortodoxně, a to obzvlášť v druhé půlce filmu, kdy dojde k zásadnímu odhalení v souvislosti s jeho postavou, a druhak je ztvárněn skvělým hercem. Co více si přát než Chrise Hemswortha ve vojenské uniformě a s M16 v ruce, že? Celé obsazení je ostatně na velmi vysoké úrovni. Všem hercům jejich role věříte, u některých dokonce budete mile překvapeni tím, jak skvěle hrají. Mě osobně například překvapila Golshifteh Farahani, která nejenom, že je kupodivu velmi pěkná, ale zároveň se své role chopila s přehledem. To samé bych mohl říct i o mnoha dalších, kteří si zaslouží můj obdiv. 

Co se týče slabších stránek, dle mého názoru byly některé části zbytečně natahované a šly by o pár minut zkrátit. Někde uprostřed filmu se navíc tempo, jež je na začátku a na konci zběsilé, rapidně zpomalí a děj rázem nabírá trochu jiný směr. Ano, rozhodně to není na škodu, jelikož se aspoň mohly rozvinout jednotlivé postavy a jejich vztahy, ovšem po chvíli si začnete uvědomovat, že posun v příběhu by rozhodně nebyl k zahození. Některé zvraty mohly být na můj vkus vyřešeny o něco lépe, což platí obzvlášť o scéně, která se stane v bytě jedné nejmenované postavy. Bohužel ji nemohu upřesnit. Ti, kteří film viděli, pravděpodobně ví, na co přesně narážím.    

Kdybych to měl krátce shrnout, Vyproštění je rozhodně zajímavý snímek, jenž mezi akčními filmy má své místo zcela oprávněně. Po zhlédnutí si sice řeknete, že se nejedná o převratné dílo, ani o něco, co by v rámci akčních spektáklů měnilo zaběhnutá pravidla, každopádně jde podle mého názoru o film, jenž mě svým osobitým pojetím dokázal naplno vtáhnout a úspěšně se mu povedlo zachytit pravou atmosféru války. Co jsem tak slyšel, chystá se druhý díl, na který - pokud se jej brzy dočkáme - se rozhodně s velkou pravděpodobností podívám. A ano, tím nepřímo říkám, že se někdy v budoucnu budu chtít k Vyproštění vrátit a zhlédnout jej ještě jednou. Ti z vás, kteří hledají specifický, akcí nabitý film, a vlastníte Netflix, pak je mnou recenzovaný kousek něco pro vás. Účel "zabavení na jedno sobotní odpoledne" rozhodně splňuje na jedničku.

Pozastavení publikování

Je to už docela dlouho, co jsem tenhle blog rozjel, ale jelikož čas není možné natáhnout, dávám si s jeho tvorbou nějakou dobu pauzu.

Nic se nemění na tom, že film miluji, doufám, že ho milujete také!

Game Over, Man!, Harold And Lillian: A Hollywood Love Story, Oro, Strike: Career of Evil, Tulipánová horečka

Game Over, Man! (2018) - 60 %

Tohle je místy tak blbé, až jsem se prostě bavil a smál. Jsou zde scény, které jsou skutečně ujeté a hodně se mi líbí, že Adam DeVine se toho prostě nelíbí, a i když je otravný, tak jde do role prostě naplno. Tohle k němu prostě patří. Ač si na něj vždy musím znovu zvykat, je prostě správně ujetý. Takže jo, smál jsem se, tudíž dobré.

Harold And Lillian: A Hollywood Love Story (2015) - 80 %

Harold a Lillian Michelsonovi pro mě byli do vidění snímku neznámou. Ale to je prostě tím, že z Hollywoodu vídáme jen ty hvězdy a ty ostatní profese nám zůstávají trochu skryté. Jejich příběh je ale krásný, dojemný a prostě lidský. A ano, i oni dva pomáhali utvářet ty skutečně velké americké filmy.

Oro (2017) - 60 %

Na historický film je to dobré, drsné. A hlavně na to drsné je zaměřeno, takže samotný příběh, který se tam odehrává, se nejeví ani moc důležitý. Ke konci to ale velmi dobře graduje, i když některé scény mi skoro přišly nelogické. I tak jsem se ale nemohl zbavit určitého příjemného dojmu, snad v náznacích podobnosti s filmem "Apocalypto".

Strike: Career of Evil (2018) - 70 %

S posledními scénami tahle sezóna trochu ztrácela, bylo to takové zbytečně moc lidské, k postavě hlavního hrdiny mi to až tak nesedlo, ale zase musím nechat, že příběh a pátrání mě tentokrát bavily a já jsem byl zvědavý na to, jak to dopadne a kdo je vrah. A to odhalení není vůbec špatné. Takže spokojenost.

Tulipánová horečka (Tulip Fever, 2017) - 50 %

Romantický film, u kterého jsem si říkal, že je vlastně jedno, jestli je to o tulipánech nebo ne, protože by tam fungovalo cokoli jiného. Příběh milenců není špatný, nemá zlý vývoj, ale to zbytečné prosazování komična mi tam nesedělo. A nakonec je to i v závěru takové divně pozitivní, což jsem nečekal.

Ferrari 312B: Where the Revolution Begins, Hvězdy neumírají v Liverpoolu, Démoni vzpomínek, Vánek osudu, Furlough

Ferrari 312B: Where the Revolution Begins (2017) - 50 %

Snímek o Ferrari, o lidech, kteří mají rádi Ferrari a od lidí, kteří mají rádi Ferrari. Pokud máte rádi Ferrari, asi se vám film bude hodně líbit, pokud ne, nejspíš vám bude celkem ukradený. Dobré na něm je, že je tu pohled do zákulisí výroby, sice nijak bohatý, ale i to krátké nahlédnutí je celkem zajímavé.

Hvězdy neumírají v Liverpoolu (Film Stars Don't Die in Liverpool, 2017) - 60 %

Nemůžu si pomoct, ale prostě jsem čekal, že to bude lepší, že to bude emotivnější, ale nakonec se to nekonalo. Jako romance to funguje, ale čím víc se to blíží ke konci, tím je to takové nijaké. Jasně, osud k ní nebyl zrovna milý, ale tohle není příběh, který by dokázal diváka zaskočit. První polovina rozhodně lepší.

Démoni vzpomínek (Final Recourse, 2013) - 30 %

Teda nemůžu si pomoct, ale tenhle snímek má tak debilní vysvětlení na konci, že jsem prostě litoval toho, že jsem to celé sledoval. Jasně, trochu se to snaží o to, aby to bylo zajímavé, aby tu byl originální zvrat, ale dle mého pohledu to prostě nefunguje a zabíjí to jinak relativně průměrně rozjetý thriller.

Vánek osudu (Flying Lessons, 2010) - 50 %

Lidský příběh nijak velký, prostě návrat jedné holky domů, kam se nikdy nechtěla moc vrátit, ale kde má prostě kořeny a kde zrovna potřebuje být. Na diváka to asi moc velký dojem nezanechá, ale v tu chvíli, kdy to sleduje, si možná i něco odnese o tom, že život je někdy fajn, někdy na hovno. Prostě očekávaná podívaná.

Furlough (2018) - 40 %

Docela zajímavé herecké výkony, které ale padají s tím, že jim nakonec scénář nic zásadně zajímavého nenabídne. Whoopi Goldberg mi tu přijde skoro jako zbytečná postava, alespoň podle toho, jak ji derou dopředu. Pro příběh až tak zásadní nakonec není, hrdinka tím není nijak výrazně lidštější.

Elements of Matter, Father Figures, Gekijôban Fairy Tail: Dragon Cry, Het Tweede Gelaat, Osanago warera ni umare

Elements of Matter (2017) - 50 %

Parta neznámých herců nedělá nic moc, jenom mluví a chová se divně. Ale nemůžu si pomoct, mě tahle skupina prostě bavila. Jako kdyby každý herec byl nějakým záhadným způsobem příjemný a já jsem si jeho přítomnost užil. Anebo mi minimálně vůbec nevadila. Na takový malý film to bylo celkem fajn.

Father Figures (2017) - 40 %

Owen Wilson a Ed Helms v sobě rozhodně mají komický potenciál, což se i projevilo v některých scénách, ale tahle cesta za hledáním vlastního otce prostě nevyšla. Je to zdlouhavé, hraje se na výkony herců ve vedlejších rolí, ale bez toho, aby jim scénář dal něco zajímavého. Další špatná, skvěle obsazená americká komedie.

Gekijôban Fairy Tail: Dragon Cry (2017) - 60 %

Sérii neznám, ale byl jsem docela zvědavý na to, jak bude vypadat fantasy v anime provedení. A musí se tomu nechat, že to není špatné. Líbí se mi, že je zde kontrast mezi dětinským a silně dospělým, funguje obojí, i když samozřejmě v tom dospělejším, trochu drsnějším se nezachází zbytečně daleko.

Het Tweede Gelaat (2017) - 50 %

Trochu chladný film, ale nikoli svojí atmosférou, ale celkově přístupem k postavám, kdy ani na konci nemáte pocit, že byste měli projevit nějaké emoce, i když by se to u některých scén předpokládalo. Pak jsou zde najednou žhavé scény, ale i jim chybí šťáva. A tak je tu chlad kriminálního pátrání. Ten funguje.

Osanago warera ni umare (2017) - 60 %

Další z těch klidnějších snímků, u kterých si řeknete, že Japonci dovedou být nejen šílení a bizarní, ale především také lidští. Opravdu se to nevylučuje. Snímek "Osanago warera ni umare" si bere jen to lidské, ale ne až tak krásné, spíše to dramatické, ale pořád s přihlédnutím k tomu, jak dovedou události vnímat citliví lidé.

Black Marigolds, Vražedný termín, Střed mého světa, Tmavý chléb, Strike: The Silkworm

Black Marigolds (2013) - 50 %

Není to žádný velký snímek, místy je to celkem hluché, i na svou stopáž je to sem tam docela zdlouhavé, ale také to dovede vytvořit tu atmosféru, kterou čekáte. Nejistoty, strachu, vzteku. To, co tvůrci filmu "Black Marigolds" chtěli sdělit, se jim nakonec asi docela podařilo, ale určitě ne líp jak průměrně.

Vražedný termín (Dead Lines, 2010) - 40 %

Jak se film blíží ke konci, tak si skoro začnete myslet, že by to mohlo mít celkem chytré finále, ale nakonec se ukáže, že to vůbec chytré není a že to jen tahalo diváka celkem zbytečně za nos. Tohle se mi moc nelíbilo, a i když bylo celou dobu jasné, že to není velký film, ten závěr mě i na tak malý film zklamal.

Střed mého světa (Die Mitte der Welt, 2016) - 70 %

Natočit snímek o homosexualitě, který nebude karikaturou, ale který nebude ani zbytečnou agitací, není tak jednoduché, ale podobně jako snímku "Call Me by Your Name" se to podařilo ještě o něco dříve německému filmu "Střed mého světa". Tohle jsou filmy, na které se prostě dobře kouká, a jsou přirozené.

Tmavý chléb (Pa negre, 2010) - 70 %

Španělsko-francouzská koprodukce ukázala svou sílu ve filmu, kde jsou scény, na které se rozhodně moc hezky nekouká, a to ani nejsou moc explicitní. Ale funguje to. Navíc to má celou dobu takovou příjemně snovou atmosféru, kdy o to jsou některé ty rány, které film zasadí, silnější. Rozhodně stojí za zhlédnutí.

Strike: The Silkworm (2017) - 70%

I když je to lepší než první díl (rozuměj série), pořád si tak nějak říkám, že to není ono, že mě to ještě nedostalo tak, aby mě postavy naprosto uhranuly, i když je pravda, že Robin a Cormoran jsou dobrý tým. Chvílemi mi ale přijde, že ty finální rozuzlení jsou taková nucená, že to sice zapadne, ale není to tak ladné jako u starých detektivek.